|
82 let od
tragické smrti dvou českotřebovských pilotů RAF |
|
Dne 18. dubna 2023 uběhlo 82 let od tragické smrti dvou českotřebovských bombardovacích pilotů RAF, plukovníka v. v. in memoriam Františka Kráčmera a plukovníka v. v. in memoriam Františka Sixty. Oba patřili mezi nejlepší piloty 311. bombardovací perutě RAF.
V době okupace naší republiky byli František Kráčmer i František Sixta mezi prvními odbojáři, kteří již v červnu 1939 opustili domov a zapojili se do bojů za osvobození vlasti. Jejich ilegální odchod byl zorganizován odbojovou organizací parnického poštmistra Karla Votroubka na základě pátrání pardubického gestapa po členech zlikvidované vojenské ozbrojené složky SOS (Stráž obrany státu), která vznikla už v roce 1936 v důsledku vyostřování poměrů na česko-německé hranici. SOS byla vykonavatelkou ochrany státních hranic, byla vojensky organizovaná a její příslušníci podléhali vojenským předpisům a soudům. Členy této vojenské složky byli také českotřebovští piloti František Kráčmer, Antonín Plocek a František Sixta, kteří se po nuceném odchodu z Československé armády zdržovali ve svém rodišti v České Třebové. Všem třem jmenovaným docházel na zdejší poštu důchod složenkami na jméno, bez uvedení adresy, pouze na Poste restante Česká Třebová. Protože bylo na složence jen jméno, přišel na poštu tajný příkaz pardubického gestapa, aby po příchodu kteréhokoliv z trojice jmenovaných byla zavolána pardubická německá bezpečnostní služba SD a dotyčný musel být do jejího příchodu zajištěn městskou policií. Vrchnímu poštovnímu tajemníkovi na nádražním poštovním úřadě v České Třebové Václavu Jeništovi se podařilo tyto tři bývalé piloty o hrozícím nebezpečí informovat a pomocí Votroubkovy odbojové organizace je dostat za hranice. Tam se jejich další cesta nejprve rozdělila, ale nakonec opět spojila.
František Sixta přicestoval do Anglie přes Polsko, Francii a lodí přes Alžír do Anglie do základny Čs. výcvikové a náhradní letecké jednotky v Cosfordu – Czechoslovak Depot pod velením G/Cpt. Josefa Berounského. Zde byl od 24. srpna 1940. Ve dnech 24. až 26. července 1940 složil přísahu anglickému králi a Prozatímní vládě v Cosfordu. Výcvik na letounech Wellington Mk. IA trval do 15. října 1940. Zde byl přijat do řad RAF. Po ukončení základního výcviku 27. března 1941 byl odvelen na domovskou základnu 311. bombardovací perutě v Honingtonu, kde byl jmenován operačním pilotem. Pod vedením Františka Kráčmery prováděl jako druhý pilot nálety na Německo. František Sixta absolvoval celkem devět operačních letů, při kterých nalétal 43 hodin v bojových akcích.
V osudný den 17. dubna 1941, po půl deváté večer,
začalo po perimetru wrethamského letiště rolovat sedm Wellingtonů 311.
perutě RAF. Pětice prvních strojů směřovala k Berlínu, kam té noci letělo
celkem 118 bombardérů RAF z různých základen, bohužel v té době ještě bez
Po dopadu Kráčmerova Wellingtonu na zem se zaměřily světlomety a protiletecká palba na bombardér Jaroslava Doktora a začala další bitva o záchranu životů. Začala divoká honička za ohromného řevu motorů. Pro posádku Jaroslava Doktora naštěstí dopadla dobře. Z tohoto letu se F. Kráčmer s posádkou nevrátil a teprve 22. září 1941 přišla zpráva od britského Ministerstva letectví – AM ref. 358449/41, podle které rotný Kráčmer s posádkou zahynuli v Holandsku. Letoun se zřítil 17. dubna 1941 u silnice z Weert do Roermond, asi 3 km východně od Kelpenu. Z operačního letu se nevrátili kapitán Sgt. Kráčmer František, 2. pilot F/O Sixta František, navigátor a bombometčík F/O Kubíček Vladimír, radista F/O Košulic Václav, přední střelec Sgt. Štětka Václav a zadní střelec JUDr. Lifczicz Rudolf. Všichni byli pochováni na válečném hřbitově ve Venlo, čísla hrobů 97–102, později byly hroby exhumovány a přestěhovány na válečný hřbitov JONKERBOS WAR CEMETERY – Nijmegen v Holandsku [Číslo VH: NLD-01230].
Pilot druhého bombardéru Sgt. Jaroslav Doktor po válce o náletu na průmyslové komplexy v Kolíně nad Rýnem napsal „Z Kráčmerova Wellingtonu začal šlehat oheň, pravděpodobně byly zasaženy palivové nádrže, a za chvíli byl letoun v jednom plameni. Uviděli jsme rozevřít se jeden, pak druhý a třetí padák. Měli jsme radost, že alespoň ti se z toho děsného pekla dostali. Wellington se zřítil k zemi jako hořící pochodeň, neustále držen světlomety. Ve výši asi 1 000 m se rozlomil na dvě hořící části a při dopadu nastala exploze...“. Ve skutečnosti se z posádky nikdo nezachránil, všichni uhořeli, někteří byli před tím zasaženi dávkou z kulometu střelcem Messerschmittu. Podle výpovědí holandských civilistů, svědků havárie Messerschmittu Bf 110D D1/U1 u Baexemu, se Němci tehdy zachovali velice podivně. Stráže obstoupily místo a zamezily k němu přístup. Když o několik hodin později přijel nákladní automobil s naloženými troskami Wellingtonu KX-J R-1599, shodily je na zem a překryly jimi zbytky Messerschmittu. Pravděpodobně kvůli snaze utajit vlastní ztráty. Krátce po atentátu na Heydricha byla matka Marie Kráčmerová zatčena a uvězněna v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova, kde byla až do konce války. Bohužel v té době ještě nevěděla, že její syn již před rokem zemřel hrdinnou smrtí v boji s nacistickým nepřítelem. Po atentátu na Heydricha se zjistilo, že parašutisté, kteří byli shozeni na naše území, našli útočiště u svých příbuzných. Proto K. H. Frank a gestapo spustili akci Aktion „E“ (Emigranten), aby něčemu podobnému zabránili. Příbuzné těch, o kterých měli Němci zjištěno, že jsou v zahraniční armádě nebo v odboji, odvlekli do nově zřízeného internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova v podstatě jako rukojmí.
Za uznání bojových zásluh, které získali v boji za osvobození Československé republiky z nepřátelského obsazení, obdržela celá posádka 25. ledna 1947 in memoriam od prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše, na návrh ministra obrany generála Ludvíka Svobody, Československý válečný kříž 1939. Dne 1. února 1947 byli velitelem letectva, divizním generálem Ing. Aloisem Vicherekem, povýšeni in memoriam do hodnosti poručík letectva. Prezident Československé republiky Dr. Edvard Beneš jim na návrh generála Ludvíka Svobody udělil 17. února 1947 in memoriam za osobní statečnost před nepřítelem, osvědčenou v boji za osvobození Československé republiky z nepřátelského obsazení Československou medaili za chrabrost. Na základě morální a politické rehabilitace byli oba piloti rozkazem ministra obrany ČSFR Luboše Dobrovského ze dne 29. května 1991 mimořádně povýšeni do hodnosti plukovník ve výslužbě in memoriam. Dne 13. září 1991 obdrželi čestné uznání při příležitosti morální a politické rehabilitace čs. zahraničních letců, bývalých příslušníků RAF, účastníků bojů za svobodu ČSR na světových válčištích v letech 1939–1945.
Generálporučík František Fajtl v knize „Létal jsem s třistatřináctkou“ vzpomíná na svého kamaráda Františka Sixtu: „Velmi mě zarmoutila tragédie Sixty. Zůstali tam s ním Kubíček, Košulič, Kráčmer, Štětka a Lifczicz. Sundali je prý stíhači. Byla to moje prvá posádka, teprve nedávno mě přeložili do jiné. Všichni uhořeli. Sixtu jsem znal z Avordu ve Francii. Byl to fajn kluk, klidnej, ohromně rozumnej, řekl jsem. Výbornej kamarád, bydleli jsme spolu. Je ho velká škoda.“
|
František
Kráčmer přicestoval do Anglie přes Polsko a Francii. Z Francie přiletěl
uloupeným letadlem se skupinou dalších letců. V Anglii byl převezen do
Cosfordu a koncem srpna na naši bombardovací základnu v Haningtonu. Zde
byl zařazen do výcvikové letky Vickers Wellington Mk. IC pro noční
bombardování. Po výcviku 26. února 1941 byl převelen k 311. čs.
bombardovací peruti RAF. Mezi piloty si získal velkou oblibu a svojí
odvahou nemálo přispěl k dobrému jménu čs. letectva. Od listopadu 1940 byl
jmenován operačním pilotem u naší 311. bombardovací perutě RAF, kde
čtyřikrát letěl jako druhý pilot nad Německo. Kapitány letadel byli Josef
Ocelka, Oldřich Helma a dvakrát Václav Korda. Letadla každý den a noc
útočila na invazní základny, shromaždiště, sklady a lodě. V lednu 1941 byl
jmenován kapitánem nového bombardéru Vickers Wellington KX-J R-1599 a 27.
března 1941 dostal také vlastní posádku, se kterou vykonal 9 samostatných
letů. Posádku tvořili: kapitán Sgt. Kráčmer František, 2. pilot F/O Sixta
František, navigátor a bombometčík F/O Kubíček Vladimír, radista F/O
Košulic Václav, přední střelec Sgt. Štětka Václav a zadní střelec JUDr.
Lifczicz Rudolf. František Kráčmer absolvoval celkem třináct operačních
letů, při kterých nalétal 58 hodin v bojových akcích, z toho 43 hodin s
vlastní posádkou.
doprovodu
stihaček. Letadla startovala ve dvouminutových intervalech. Poslední dva
bombardéry měly za úkol bombardovat průmyslové komplexy v Kolíně nad
Rýnem. Kapitány těchto dvou bombardérů byli Sgt. Jaroslav Doktor a Sgt.
František Kráčmer. František Kráčmer odlétal s Wellingtonem KX-J R-1599 ve
20:57 hod. jako poslední. Nad Schouwen Duivelandem přeletěli holandské
pobřeží a pokračovali ve směru Breda, Tilburq a Eindhoven nad nejjižněji
položenou nizozemskou provincii Limburg, ležící při hranici s Německem u
samého vstupu do Rýnské pánve. Po svržení bomb navodil František Kráčmer
zpáteční kurs k Anglii. Radista Václav Košulic ještě odvysílal domluvené
heslo pro velitelství v Anglii „Pumy svrženy“. Jakmile však letoun opustil
cílový prostor, byl zaměřen světlomety a ve 22:30 hod. napaden jedním z
nejlepších německých nočních stíhačů nočního komanda I/NJG1 kapitánem
Wernerem Streibem na dvoumotorovém Messerschmittu Bf 110D D1/U1, který
startoval ze základny ve Venlo. Potom už se ozývalo pouze zoufalé volání,
že jsou napadeni stíhačem a SOS, SOS... Po zhruba 100 mil
dlouhém
boji, trvajícím asi 10 minut, dopadá jeho hořící vrak s šestičlennou
posádkou v Holandsku, tři kilometry od Kelpenu. Bylo to Streibovo 14.
bojové vítězství. Němec ale za své vítězství těžce zaplatil. Během boje
zahynul jeho střelec i navigátor. Stroj byl také zasažen a krátce na to se
u Baexem v Holandsku zřítil. Přežil pouze pilot Werner Streib, který se
zraněn zachránil na padáku. Při denních letech Messerschmittů byla posádka
dvojčlenná – pilot a střelec. Při nočních letech potřebovali navíc
operátora radaru. K sestřelení došlo podle údajů Wernera Streiba ve 23:39
hod. (podle českých zdrojů ve 22:40 hod.) nedaleko Grathem. 
